Žiju ve tmě

4. října 2016 v 15:59 | Strange |  Dear Diary

Je mi jasné, že toto téma se má věnovat lidem, co nevidí. Ale já to chci vzít z trochu jiné stránky.
Od dob, co jsem byla ještě malé nevinné dítě se toho tolik změnilo. A hlavně to, že už nejsem dítě. Mám za sebou dokonce i bouračku, kdy jsem za volantem seděla já. Jsem člověk, který má asi všechno. Rodinu, super bráchu, přítele, domov. Ale některé z těch věcí jsou způsobitelé mých současných problémů.

Je mi jasné, že pokud na tento článek někdo narazí budou to ve většině případů holky a ty mě pochopěj. Mám přítele, který byl sice vždycky úžasný, ale v současné době si snaží najít nějakou bokovku, aby si užil. Sám mi to vysvětluje tak, že já jsem holka spíš na to založit rodinu a on, že je mladý a chce si ještě pořádně užít. In some way, I understand. Každý den jsou pro mě však muka čekání na to, kdy mi napíše, že si našel lepší holku než já a že na mě sere.

Ve dne spím a v noci když je klid sedím na parapetu přemýšlejíc o spoustě otázek života. Miluju tmu. Je tak čistá a přesto plná emocí a výkřiků. Jsem strašný sebekritik a tak sedět v noci na parapetu ve čtvrtém patře panelového domu není úplně bezpečná věc.

Lidé si v dnešní době neváží lidí, kteří si je váží. Uff to byla věta. Jsem si jistá, že jí však všichni rozumíte. Spoustu lidí si už v dnešní době neuvědomuje jak moc lehké je ubližovat ostatním.
Lidi. Mějte se rádi. Ať nedopadnete jako já.
 

Články, které nikdo nečte a blog, který nikdo nenavštěvuje

4. září 2016 v 22:09 | Strange

Už tak strašně dlouho jsem nepracovala s tímhle editorem. Je divné, že to dřív bývala moje každodenní rutina. Blog, na který chodilo tolik lidí jen kvůli mým příběhům, odešel, protože z veselé holky, co měla svého úžasného oře a byla šťastná se stala hromádka neštěstí. Samozřejmě, koho zajímá cizí neštěstí. Čím jsem starší, tím víc vidím, jak je tenhle svět tak strašně nefér a jak ho nemám ráda. Jak sice mám přítele, ale ten by nejradši (promiňte mi to slovo) ošukal každou holku, která se na něj jen podívá. A to neluvím o tom, jak se ke mě chová. Ale to patří do jiného článku.


Last prom of year

17. ledna 2015 v 15:41 | Strange |  Dear Diary
Včera jsem byla pařit. A když říkám pařit myslím tím hodně chlastu, muziky a kamarádů. Heh. Bylo to super. I přesto, že jsem si asi dokurvila páteř. Skoro nemůžu hýbat hlavou a neskutečně mě bolí za krkem a na bedrech. No co. Málem jsem nestihla přijet včas, ale díky bohu jsem se nakonec stihla včas obléct do mých červených šatů a udělat si kudrlinky. Damn byla jsem taková fucking princess.
První hodinu jsem strávila s mojí nejlepší kamarádkou a musim říct, že jsme start trochu přebraly. Jägermeister, džus s rumem, jägermeister, cola s rumem, jägermeister, zelená. Za hodinu. No byly jsme rychle v náladě byla to bžunda když pak přišel náš výměnný student z Kanady a povídal si s námi anglicky.
 


It's already over.

14. ledna 2015 v 16:48 | Strange |  Dear Diary
Včera to bylo fucking hard. Potom, co jsem postla mojí simple povídku se dosralo všechno, co mohlo. Abych vás uvedla do situace. Měla jsem přítele z prahy. Chodili jsme spolu 6 měsíců a 18 dní. Já byla zamilovaná, on očividně ne. Jenže silvestr, opilá Strange, SMS k novému roku rozjela nový koloběh téhle situace. Argh jak já bych se za tu smsku nejradši zabila. Začli jsme si psát, volat.. Jenže mě došlo, že to nemělo smysl, že jsem se akorát trápila tak jsem ho včera poslala s radostí do háje. Večer to bylo takový divný. Přes den si nemám s kým psát a je to strašně ehh. Ale tak whatever. Něco skončilo, aby mohlo začít něco nového ať už to bude cokoliv tak jsem na to připravená.

#1 Suicide mind.

13. ledna 2015 v 14:16 | Strange
Vyjádření autora: Je to první věc, kterou ode mě vidíte napsanou. Prosím berte to s poněkud větší rezervou. Není to nic moc, ale i tak bych ráda slyšela něčí názor. Psala jsem to včera večer abych se trochu odprostila od ošklivých myšlenek (tím, že jsem napsala něco strašně deep). Předem upozorňuju, že to vážně není nic pěkného. Dost psychology mind. Užívejte a nezapomeňte: šiřte lásku ♥

Whatever happens, happens.

12. ledna 2015 v 21:04 | Strange |  Pieces of mind
Předem se omlouvám za to, že jsem se absolutně vykašlala na to jak tenhle článek bude vypadat. Je devět večer a já si tu tak ležím v mojí intrácké postýlce a přemýšlím o různých životních otázkách. Dneska to bylo víceméně zajímavé. O poledce jsem byla kouřit a šel se mnou můj spolužák. Bylo to děsně dojemný, protože jsme se bavili o věci jak to se mnou teď je. Nejvíc mě deptá, že na mě začíná bejt vidět, že se fakt bojím. Spolužáci se mě chodí ptát, co mi je a já s úsměvem odpovídám nic. Kdyby tak věděli.

Just let me fucking die.

10. ledna 2015 v 18:20 | Strange |  Pieces of mind
Depression hits you like a motherfucker, but u can make it!
Upřímně nevím, kde začít. Cítím se trošku naštvaná. Víte, pro člověka, kterej už tady to místo má jistý jenom dalších 6 měsíců, je to těžký. Je těžký vidět, že lidi kolem mě se chtějí zabíjet, zatímco lidi, kteří by chtěli žít nemůžou. Vždycky když vidim nějakou mladší slečnu, co si píše na zeď strašně depresivní věci a že jí na ničem nezáleží, že chce umřít, že to všem stejně bude jedno, mám chuť jí napsat něco strašně hnusnýho, protože prostě.. Lidi vzpamatujte se. Oh Strange by vás ráda poučovala a přitom tohle dělá s radostí taky. Okej.. Můj tumblr i twitter je tak trochu přeplněný depresivními věci, ale tak se dostávám přes svoje deprese a různé jiné věci. Je to strašně uklidňující. I když mi poslední dobou přijde, že už pro mě neni uklidňující vůbec nic s mými 15% na přežití. Deprese jsou normální, život je strašná svině a láska ještě větší, ale jsme tady. Všichni spolu. Aby jsme žili. Občas je něco fakt strašný, ale pak přijde den, kdy je všechno tak strašně dokonalý, i když to třeba trvá jen pár dní, je to strašně worth. Všechno teď vidím tak strašně čistě jako nikdy předtím.

Kam dál