LOST #1

12. března 2014 v 16:55 | Strange

Ležím tu ve své posteli a dívám se na jeho offline ikonku na skypu. Za tak krátkou dobu se ten kluk dokázal stát vším, co jsem kdy chtěla. I přes těch 130 km si dokážu zbytek svého života představit vedle něho. Vedle toho nečitelného záhadného kluka, který je jeden z mála, co mi po špatném dni dokáže zvednout náladu. Co mě dokáže před všemi ponížit tak, že se tomu zasměji i já. Nechápu to. Nechápu jeho.


Všechno bylo fajn. Dokud jsme spolu udržovali kontakt. Dokud jsme si psali ty krásné věci. Fuck it! Jenže pak jsme se setkali na jedné velké akci a nic nebylo. Byla jsem zklamaná. Strašně moc. Psala jsem mu ještě další týden - bez odezvy. Řekla jsem si: "Fajn, nechce tě. Kašli na něj." A šla dál. Jenže o dva týdny později se ozval. A byl zpátky. Můj Martínek. Choval se stejně jako předtím. Choval se krásně. A vyvrcholilo to ve větě Chci tě. A teď přijde to ale. Jeden večer. Je mi jasné, že kdybychom druhý den nešli do školy psali by jsme si celou noc, ale šli jsme a tak jsem po půl jedné v noci rozhovor přerušili a šli spát. Druhý den to dopadlo špatně. Aniž bych něco očekávala. Aniž bych ho přestala po nedělním rozhovoru chtít. Neodepsal. A dalších šest dní opět ne. A dnes to dostalo teprve obrátky. Sakra dlouhé zprávy jsem mu napsala. Musí si o mě myslet, že jsem snad úplně pitomá. A to já jsem.

Už nevím, co dál. Tak strašně ráda bych na něj zapomněla. Vím, že mám na víc.. Vím, že mám na víc než na nějakého průměrného kluka z Prahy. Otáčí se na mě playboyové z intru. Ale já vím, že ten jediný, který mě zajímá je můj záhadný Martin.

Zhasínám lampičku. Dneska už to nemá cenu. Zavírám víčka chce se mi spát. Ale probouzím se ve své noční můře. Už mi nenapsal. Nikdy. Každý večer jsem pečlivě sledovala jeho skype ikonku. Online. A nenapíše. Jsem na něm vážně tak závislá?

Víte.. Já se v lidech vyznám. Dokážu vás odhadnout po 30 minutách rozhovoru tváří v tvář. Jenže pak se najdou lidi jako je on. Lidi, které nedokážu odhadnout a kteří mě tak nějak zajímají. Víc než ostatní. Bojím se lidí. Jakákoliv nadpozemská síla nedokáže to, co dokáže člověk. Nikdo si to neuvědomuje, ale je nás tu strašně moc. Moc citů, energií, názorů. Miluju je. Ty z vás, které nedokážu přečíst. Jsou pro mě záhadou. A to mě vzrušuje. Budí mě to k dalšímu postupu s nimi. A tak je mi dámy a pánové ubližováno.

Jsem jiná. Neměla bych patřit mezi lidi. Měla bych se zavřít někde ve věži, zahalit se do svých příliš dlouhých černých vlasů a přežít tam zbytek svého života. Jenže.. To já neudělám. Nechám si dál ubližovat lidmi. Nechám se sebou dál manipulovat. Nechám se dál pomlouvat od krasavic z naší třídy. Budu se dál soustředit na Martina, protože vím, že on je někdo koho potřebuju. Někdo, kdo si našel místo v tom mém černém srdci. Jak dlouho bude trvat než pochopím, že z nás dvou nikdy nic nebude? Já ho nemiluju. Já jen vím, že ho chci.

Je to divné. To, že někoho miluju, jsem cítila jednou za život. A s podobným podívínem, kterého ovšem potkávám (stále) na snídaních, obědech i večeřích - to víte, intr. A jak to dopadlo s ním? No víte.. Skončil zadaný s holkou, kterou od té doby, co jsem na intru obdivuju. Chodí spolu. Za ručičky. Chce se mi blejt. Nenávidím šťastně zamilovaný. Jo.. přeju vám to.. Přála bych to i sobě.. Kdyby se někdo našel.. Někdo jako Martin.

Proč o něm stále mluvím? Nějak nedokážu překonat ten strach, že o něj vážně pomalu, ale jistě přicházím.. Nedokážu se s tím srovnat. Vážně ho mám děsně ráda. Mám na něj jinej pohled než ostatní. Naprosto odlišnej. Protože já jsem ta, který psal ty krásný věci. Já jsem Viktorie, ta která s ním chce spát. Která ho chce objímat ve dne v noci. Která si ho chce opřít o zeď a vášnivě ho líbat. Připadám si jak vlhká třináctka když neustále zírám na jeho fotku, kterou mám samozřejmě na tapetě svého notebooku. Jsem jím posedlá. On to ví a sakra ho baví jak trpím. Určitě ano. Chtěla bych se vzpamatovat. Postavit na nohy, přestat se zajímat o tyhle podivíny (říkejme jim tak - vážně mě nenapadá jiné označení) a začít vyhledávat normální předvídatelné kluky.

Měla jsem vztah, ale ten kluk to nezvládal. Nezvládal, že jsem dokázala předpovědět jakoukoli věc, kterou udělal. Každé slovo. Cokoliv, co mi napsal. Já věděla kdy a věděla jsem proč. Nešlo to. Rozešla jsem se ním po měsíci. Viděla jsem jak byl zoufalý. Zoufalý z toho jak moc jsem dokonalá. Ne.. nemyslete si o mě, že jsem namyšlená. Víte, tak to je. Nejsem žádná vychrtlá holka - mám pořádný zadek i prsa. Můj obličej lemují černé vlasy dlouhé až pod zadek. Vlasy mi výrazně kontrastují s mými pronikavě modrýma očima a celou mojí dokonalost doplňují výrazné plné načervenalé rty, které si neustále s radostí koušu. Aby toho nebylo málo obratně se věnuji pole dancingu. Jo, to je takové to motání okolo tyče. Možná to trochu nesedí s mojí postavou, ale baví mě to. Strašně moc.

Ale teď potřebuju uzavřít kapitolu Martin a začít novou. Kdo ví, jaký bude mít název. Ale Martin je pryč a já to musím pochopit. Nevím jestli to dokážu. Nevím jak bych mohla, ale věřím, že ano. Jsem dost silná abych to zvládla?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama