Leden 2015

Last prom of year

17. ledna 2015 v 15:41 | Strange |  Dear Diary
Včera jsem byla pařit. A když říkám pařit myslím tím hodně chlastu, muziky a kamarádů. Heh. Bylo to super. I přesto, že jsem si asi dokurvila páteř. Skoro nemůžu hýbat hlavou a neskutečně mě bolí za krkem a na bedrech. No co. Málem jsem nestihla přijet včas, ale díky bohu jsem se nakonec stihla včas obléct do mých červených šatů a udělat si kudrlinky. Damn byla jsem taková fucking princess.
První hodinu jsem strávila s mojí nejlepší kamarádkou a musim říct, že jsme start trochu přebraly. Jägermeister, džus s rumem, jägermeister, cola s rumem, jägermeister, zelená. Za hodinu. No byly jsme rychle v náladě byla to bžunda když pak přišel náš výměnný student z Kanady a povídal si s námi anglicky.

It's already over.

14. ledna 2015 v 16:48 | Strange |  Dear Diary
Včera to bylo fucking hard. Potom, co jsem postla mojí simple povídku se dosralo všechno, co mohlo. Abych vás uvedla do situace. Měla jsem přítele z prahy. Chodili jsme spolu 6 měsíců a 18 dní. Já byla zamilovaná, on očividně ne. Jenže silvestr, opilá Strange, SMS k novému roku rozjela nový koloběh téhle situace. Argh jak já bych se za tu smsku nejradši zabila. Začli jsme si psát, volat.. Jenže mě došlo, že to nemělo smysl, že jsem se akorát trápila tak jsem ho včera poslala s radostí do háje. Večer to bylo takový divný. Přes den si nemám s kým psát a je to strašně ehh. Ale tak whatever. Něco skončilo, aby mohlo začít něco nového ať už to bude cokoliv tak jsem na to připravená.

#1 Suicide mind.

13. ledna 2015 v 14:16 | Strange
Vyjádření autora: Je to první věc, kterou ode mě vidíte napsanou. Prosím berte to s poněkud větší rezervou. Není to nic moc, ale i tak bych ráda slyšela něčí názor. Psala jsem to včera večer abych se trochu odprostila od ošklivých myšlenek (tím, že jsem napsala něco strašně deep). Předem upozorňuju, že to vážně není nic pěkného. Dost psychology mind. Užívejte a nezapomeňte: šiřte lásku ♥

Whatever happens, happens.

12. ledna 2015 v 21:04 | Strange |  Pieces of mind
Předem se omlouvám za to, že jsem se absolutně vykašlala na to jak tenhle článek bude vypadat. Je devět večer a já si tu tak ležím v mojí intrácké postýlce a přemýšlím o různých životních otázkách. Dneska to bylo víceméně zajímavé. O poledce jsem byla kouřit a šel se mnou můj spolužák. Bylo to děsně dojemný, protože jsme se bavili o věci jak to se mnou teď je. Nejvíc mě deptá, že na mě začíná bejt vidět, že se fakt bojím. Spolužáci se mě chodí ptát, co mi je a já s úsměvem odpovídám nic. Kdyby tak věděli.

Just let me fucking die.

10. ledna 2015 v 18:20 | Strange |  Pieces of mind
Depression hits you like a motherfucker, but u can make it!
Upřímně nevím, kde začít. Cítím se trošku naštvaná. Víte, pro člověka, kterej už tady to místo má jistý jenom dalších 6 měsíců, je to těžký. Je těžký vidět, že lidi kolem mě se chtějí zabíjet, zatímco lidi, kteří by chtěli žít nemůžou. Vždycky když vidim nějakou mladší slečnu, co si píše na zeď strašně depresivní věci a že jí na ničem nezáleží, že chce umřít, že to všem stejně bude jedno, mám chuť jí napsat něco strašně hnusnýho, protože prostě.. Lidi vzpamatujte se. Oh Strange by vás ráda poučovala a přitom tohle dělá s radostí taky. Okej.. Můj tumblr i twitter je tak trochu přeplněný depresivními věci, ale tak se dostávám přes svoje deprese a různé jiné věci. Je to strašně uklidňující. I když mi poslední dobou přijde, že už pro mě neni uklidňující vůbec nic s mými 15% na přežití. Deprese jsou normální, život je strašná svině a láska ještě větší, ale jsme tady. Všichni spolu. Aby jsme žili. Občas je něco fakt strašný, ale pak přijde den, kdy je všechno tak strašně dokonalý, i když to třeba trvá jen pár dní, je to strašně worth. Všechno teď vidím tak strašně čistě jako nikdy předtím.

Why are u always waiting? Tomorrow isn't guaranteed

10. ledna 2015 v 11:12 | Strange
Zdravím Vás vážení. Tak dlouho jsem čekala, až zase budu schopná otevřít mojí milovanou administraci blogu. A je to tu. Strange/Heidy je zpět (k přezdívkám se dostanu give me second). V mém životě už neni sakra vůbec nic jistý. Ani to, jestli za 6 měsíců budu ještě vůbec živá. Chci mít nějakou jistotu. Chci vědět, že když se probudím, kouknu na blog tak uvidím něco co jistý mám. Svojí blogovou rodinku. Oh ano, já vím. Většina lidí, kteří mě znali a měli mě rádi už dávno neblogujou. Taky už bych neměla. Svojí blogovou slávu už jsem měla a nechala šanci pro další. Ať se dívám jak se dívám. Jsou pryč. Nevadí, dnešek strávím hledáním nějakých blogů, které by mě mohli zajímat. Protože když máte blog, je s tím tak nějak spojené, že chodíte na ostatní blogy. A to jsem na tom možná měla nejradši. Mimochodem otevřela jsem blog, zjistila že milion věcí zase nefuguje (thanks blog.cz) a naštvaně jsem chtěla odejít. Ale oukej. Jsem tu abych to nějak přežila! Abych přežila svůj zbylej čas na tomhle světě. Pocházim z dob, kdy se facebooky nedávaly na potkání a kdy každá malá slečna neměla v kapse svých džín iPhone 6. Vítejte vážení, toto je můj svět.