#1 Suicide mind.

13. ledna 2015 v 14:16 | Strange
Vyjádření autora: Je to první věc, kterou ode mě vidíte napsanou. Prosím berte to s poněkud větší rezervou. Není to nic moc, ale i tak bych ráda slyšela něčí názor. Psala jsem to včera večer abych se trochu odprostila od ošklivých myšlenek (tím, že jsem napsala něco strašně deep). Předem upozorňuju, že to vážně není nic pěkného. Dost psychology mind. Užívejte a nezapomeňte: šiřte lásku ♥


Výstřel. Tělo. Krev. Spoustu krve.
Viděla jsem, co jsem vidět neměla. A teď tu sedím, zírajíc do zrcadla na svůj odraz. Prázdný výraz holky, co viděla někoho umřít. Přímo před jejím zrakem. Proč tam byl. Co tam dělal. Proč on a ne nikdo jiný. Byl moje všechno. Člověk, pro kterého jsem si dokázala najít tisíc důvodů proč zůstat. Člověk, který byl můj princ plnící mojí pohádku. A teď je pryč. Byl moc hodný, chtěl všem pomáhat a taky na to doplatil. Nikdo nečekal, že nicneznamenající bezdomovec vytáhne zbraň a zastřelí mé životní štěstí před mým zrakem. Nedokázala jsem nic. Jen jsem tam stála a zírala na jeho dokonalou tvář pokrytou červenou tekutinou. Všechno se to odehrálo tak rychle. Proč on. Prostě proč.
Milovala jsem jak se na mě usmíval. Tomu úsměvu bych propadla znova a znova. Ty večery, kdy jsme jen tak stáli na jeho balkóně pozorující noční Prahu. Ty večery, kdy jsme se spolu váleli v posteli. Ty večery, kdy jsme se mazlili až do rána. Ty večery, kdy jsem mu brečela v náručí a on vždy našel tu správnou větu jak mě uklidnit.. Kde jsi můj milý? Kde jsi má jediná lásko?
Všechno mi říká, že nemá cenu tu být. Můj jediný smysl života jsem už ztratila. Včera v noci, když jsme se vraceli z našeho oblíbeného klubu a on chtěl být jenom hodný na bezdomovce. Každá vzpomínka na něj tak strašně bolí. Je tak těžké ztratit člověka, který byl vaše všechno. Naprosto všechno. Chtěl jsi mě vzít. Chtěli jsme mít dvě děti. Co bude dál.. Proč mi to živote děláš?
Pomalu jsem vstala z mé postele a snažila se ujít těch zbytečných pár kroků do koupelny. Moje svaly mě absolutně neposlouchají. Každý krok je až moc obtížný. Jeho fotka nad dveřmi. Naše fotka. Byli jsme tak šťastní.

Žiletka. Zápěstí. Krev. Spoustu krve.
Ležet v naší velké vaně je až příliš pohodlné. Měla jsem ho ochránit. Měla jsem zemřít já. On si to nezasloužil. Chci za ním. Chci s ním být. Napořád. Dokud nás smrt nerozdělí.. Pardon. Nás už rozdělila. A já to tu bez něj prostě nezvládnu. K čemu by byl tenhle život bez jediné dušičky darující vám poslední naději. On mě našel. Na ulici. Seděla jsem tam a kouřila poslední krabičku cigaret. Vzal mě domů, postaral se o mě. Byla jsem tak sama a najednou jsem měla jeho. A teď už nemám zase vůbec nic..
Sbohem milý živote. Byl jsi můj pravý přítel. Teda vlastně.. Můj jediný pravý přítel byl on. A ten už tu není. Jdu za svou láskou. Za svou jedinou láskou.
Dlouhý tah žiletkou po zápěstí. Rozletěly se dveře. Jenže to už bylo pozdě. A tak mě našla moje vlastní matka v koupeli z vlastní krve. Omámená láskou. Omámená životem. Už jsem prostě nemohla jít dál. Nikdo by nemohl..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tia Tia | Web | 13. ledna 2015 v 14:40 | Reagovat

Je to skvostně napsaný...
Opravdu. Sama píšu a tohle je přesně styl psaní, který mám ráda. A smutné až depresivní a hlavně psychologické povídky mi nevadí.:)
Takže nemůžu nic jiného, než chválit.:)

2 sarush ef sarush ef | Web | 13. ledna 2015 v 21:04 | Reagovat

Ten konec je prostě dobrej, prostě tomu člověk věří, i když na tyhle osudový lásky až tolik nevěří.

3 gabrilei gabrilei | Web | 13. ledna 2015 v 22:17 | Reagovat

super hezky napsaný , nevím jestli je to pravda ,ale něco mi tam říkalo že to je napsaný v dvojsmyslu, ale fakt nevím jestli to je tak prostě se mi stává že moc nahlížím do cizí mysli, jinak fakt super, mám ráda depresivní články:)))

4 Ginny . Ginny . | Web | 14. ledna 2015 v 13:03 | Reagovat

Wow , zní to tak skutečně .. :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama